Norsko: Oslo, Souostroví Svalbard neboli Špicberky (fotogalerie a praktické rady, odkazy na internet), Tromso, poloostrov Lyngen, Finsko: jezero Kilpisjärvi, NP Pallas-Ounastunturi, Švédsko

Špicberky - informační zdroje na internetu:
Špicberský guvernér, kompletní informace včetně pojištění, právních předpisů, anglicky a norsky
Norský polární institut - tematické mapy Arktidy (i topografické Svalbard - Adventdalen)
Velice dobrý článek o ochraně před ledními medvědy, česky
Dobrý cestopis (pár let starý, ceny jsou již o něco vyšší), česky
Stránky norského velvyslanectví v Praze - informace o polárních oblastech, česky
Velice obsáhlý a kvalitní materiál o celém souostroví, německá a anglická verze
Severské listy - článek Svalbard nebo Špicberky, česky
Teritoriální studie o Svalbardu norského statistického úřadu, norsky a anglicky
Co je dobré vědět před cestou:
Doprava: 1 let denně z Oslo a Tromso (vždy v noci), jedinou společností létající do Longyearbyenu jsou Scandinavian Airlines SAS Norge. Na nízkonákladové lety tedy zapomeňte. Longyearbyen je nejsevernějším místem světa s pravidelnou leteckou dopravou. Letenky lze zakoupit v Praze a i s přestupem(py) cestu stihnout za den. Při koupi letenek téměř rok předem se dají pořídit zpáteční letenky kolem 13000 Kč. Váhový limit byl v Oslo 20 kg, ale u letů na Svalbard jsou dost shovívaví. Do letadla vřele doporučuji se obléct již tak, abyste přežili i po vystoupení na 78. stupni severní šířky, třem členům naší výpravy přiletěly batohy o den později (v Oslo bylo 25 stupňů, po vystoupení v Longyearbyenu asi 5 a silný vítr!).
Kemp je jeden a to hned vedle letiště na pobřeží, 90 NOK/os/noc (odejít se musí do 14h, jinak se již platí další den), teplá sprcha 10 NOK. Kurz NOK v létě 2007: 1 NOK = 3,62 Kč.
V Longyearbyenu je i luxusní hotel, kam je možné se z letiště nechat odvézt taxíkem, o snobské turisty, kteří se přijeli podívat do Arktidy zde není nouze. Pořídit takový zájezd lze i v Čechách (týdenní za cca 100 000 Kč) - s plným komfortem. Pěšky je to do "města" po silnici 5km.
Zbraň je povinná pokud opouštíte Longyearbyen a nejdete zrovna s ozbrojeným průvodcem (stačí však jedna na skupinu). Půjčuje se například v místním supermarketu v oddělení sportu. Prokázat musíte akorát, že budete vědět, jak se použije (případně vám to na místě vysvětlí), zbrojní pas tedy není třeba. Půjčuje se na pas či OP, záloha 200 NOK, týdenní půjčovné bylo 700 NOK. Pokuta při ztrátě asi 2000 NOK. Hmotnost cca 2,5 kg, je to německý Mauser z druhé světové (i s hákovým křížem), bez futrálu (doporučuje se alespoň něčím zakrýt hlaveň proti vodě). Předchozí zkušenosti jsou více než vhodné. Jídlo se má na noc ukládat mimo stan. V létě ve větší skupině se doporučují hlídky, jinak pes či poplašné zařízení (více viz. článek "Jak se chránit před polárním medvědem"). Zastřelení medvěda je vyšetřováno téměř jako trestný čin, musí se prokazovat, že byla učiněna všechna opatření, aby bylo střetu předejdeno. Jinak se platí astronomická pokuta a medvěd se musí odevzdat guvernérovi (ročně jsou průměrně zastřeleni 2 lední medvědi). I přes všechna opatření jsou občas i lidské oběti.
Další výbava (na letní pobyt): stan, spacák do nuly, karimatka, přístroj GPS (mapy mají síť WGS 84), hodí se membránová bunda a kalhoty (srážek však výrazně méně než např. na našich horách), pevné vysoké boty jsou zcela nezbytné - chodí se podmáčenou půdou, sutí a štěrkem, vhodné návleky do sněhu, teleskopické hole též nezbytné - i jako pomůcka při brodění, boty na brodění (např. sandály + neoprénové ponožky), vařič (plynové bomby se nesmí brát do letadla, ale prodávají je v místním supermarketu - půlkilová šroubovací - typ VAR byla za 85 NOK), jídlo, lahev na vodu stačí 1,5 l/os, lékárnička, mobilní signál je velmi příležitostně (v podstatě jen v Longyearbyenu a těsném okolí) - pro záchranu je tedy vhodnější vysílačka, poplašné zažízení kolem stanu proti medvědům, mapa (prodávají se na místě, mapu Adventdalen lze stáhnout na stránkách Norského polárního institutu), čepice, rukavice, dostatek ponožek. Rozhodně netřeba čelovka, noc a den se pozná téměř jen podle hodinek. !Část území je přístupná jen na povolení (ohlášení trasy guvernérovi a po zaplacení pojistky na záchrannou akci) - vyhlašují v letištní hale po příletu. Jinak žádná další omezení pohybu nejsou. Na treky v okolí Lyngyearbyenu se toto nevztahuje, jedná se o vzdálenější oblasti.
Specifika pochodu: silnic je celkem asi 20 km, žádné další cesty a značené trasy neexistují. Nejsou ani mosty, řeky a potoky je tedy nutné brodit, hledání brodu nebývá snadné, toky jsou silně proudící, voda většinou ledovcová. Svahy jsou většinou suťové. Ledovcové morény jsou suťovo-štěrkové až bahnité. V mapě jsou značeny černými tečkami. Průchonost je někdy poměrně dobrá, jindy jsou doslova tekoucí - bahnité a téměř neprůchodné. Mění se v průběhu času. Nejspolehlivější jsou informace od někoho, kdo zamýšlenou trasu prošel v daném roce. Brody se mění ještě rychleji, je tedy vždy třeba trpělivě hledat. Celková technická náročnost terénu není nijak vysoká, nepříjemná je pouze suť, jinak se chodí po nízké trávě a štěrku silně podmáčeným terénem.
Útrata: doporučuji nekupovat vůbec nic, Longyearbyen je zřejmě nejdražším místem na světě. Nutné výdaje jsou pouze půjčovné zbraně, palivo a případně kemp a mapa. Pro nás to znamenalo 300 NOK/os/týden. Neobjevili jsme ani žádný zajímavý a cenově přijatelný suvernýr. Běžným suvenýrem je sobí paroží, válí se skoro všude mimo město (stejně jako velké množství sobích koster - u některých je partné, že sob byl zřejmě zabit medvědem). Vyvážet se smí, ale nikoli jako příruční zavazadlo (hlásili na letišti před odletem) - tak jsme na rychlo přebalovali oba naše batohy a na centimetr parůžky nacpali do velkého batohu, vešly se a transport přežily:-).