Maroko
(15.) 17. - 30. 12. 2010
Vánoce jsem se rozhodla strávit výjimečně v
teplých končinách, kam bych se v létě
neodvážila a jelikož se to Kubovi s Kuldou loni osvědčilo a
podařilo se najít i velmi levné letenky, bylo jasno. Dva
členové výpravy bohužel na poslední chvíli
odpadli a jeden přibyl, tak jsme nakonec vyrazili ve čtyřech. A vzali
si ponaučení, že vzít na takovou cestu "neprověřenou"
členku týmu na poslední chvíli i když uměla
arabsky může hodně zkomplikovat život a znepříjemnit
výlet. V druhé půlce výletu jsme se rozděli a
cestovali již jen v trojici s Alešem a Mamutkem.
Komplikovaně ale naše cesta začala již v Praze, kvůli mrazu a
chumelenicím nám byl zrušen let do Paříže a
tím jsme přišli i o přípoj do Fezu (naštěstí
obojí stejná společnost). Chvíli to vypadalo
beznadějně (storno obou letenek tam s easyJetem a propadnutí
zpátečních od Royal Air Maroc), ale nakonec se podařilo
najít o dva dny později let přes Miláno do Casablancy.
Kdyby se vám to stalo, tak to správné místo
je okénko Menzies v terminálu 1, na check-in, kam
pasažéry pošlou, jsou schopni přebukovat jen jeden segment letu.
V Miláně jsme měli mít celý den, ale opět byla
zima a sněžilo, a tak jsme strávili další
neplánované 4 h na Ruzyni a prohlídka se smrskla
jen ve večerní. Duomo (dóm) mě opravdu uchvátilo a
viděli jsme i Tizianovu "toaletu mladé ženy". Obě atrakce
provázela mimořádná bezpečnostní
opatření, batoh mi byl při vstupu na mši kontrolován
poprvé.
Na letišti v Casablance jsme museli hbitě vymyslet první
fiktivní hotel (stačí cokoli opsat z průvodce, ale
musí to být adresa), aby nás do Maroka vůbec
pustili. Prostě bez vyplnění kolonky úředníkovi
počítač neumožní záznam "odentrovat". V Case jsme
se dlouho nezdželi, navštívili jsme pouze největší
marockou mešitu Hasana II. (z 20. stol.) a vlakem pokračovali směr Fez.
Zastavili jsme se v Meknes, odkud se jezdí na velké
římské vykopávky ve Volubilis (jen taxi). Oproti
podobným atrakcím v Evropě je zde turistů
minimálně a procházet se lze zcela svobodně. Další
den se konečně dostáváme do Fezu - téměř
milionového města s nejzajímavější medinou
vyhlášenou koželužnami a jehož uzoučkými uličkami mezi
obchůdky pro turisty stále pobíhají oslíci.
V koželužnách a barvírnách se pracuje středověkou
technologií a otřesných hygienických
podmínkách. Jsou Vánoce a tak to tu ani moc
nesmrdí, přesto dostáváme rostlinku máty
pro přijatelnější čichnový dojem. Po prohlídce
následuje nátlak na nákup kabelek, ale lapit se
nenecháme. Večer odjíždíme busem do Azrou, odkud
se chceme vydat do cedrového lesa a za opicemi, ale během noci
na pláních nedaleko od lesa, kde nás v noci
vysadil autobus, nás stihne přívalový déšť
a sněhová vánice a tak ráno promočené
mužstvo odhlasuje, že se vrátíme do Azrou a pro
nepřízeň počasí tuto atrakci vzdáme a jedeme
rovnou dál do Er Raschida. Zmrzlé opice se sněhem
vidíme jen z jedoucího autobusu. Den
strávíme sedmi mírně adrenalinovými
hodinami v autobuse přejezdem Atlasu do Er Rachida. Po usušení v
hotelu pokračujeme dalšího rána do Erfoudu, brány
pouště. Sháníme taxi a navštěvujeme zdejší
kamenictví, neboť Erfoud je také centrem nalezišť
zkamenělin a já jsem měla v plánu si odtud odvézt
kamennou desku (celá událost je popsaná pod
fotkami). Taxíkem odjíždíme do Merzougy, kde se na
nás vrhají dohažovači výletů na velbloudech jak
supi. Nevěří, že s těmi batohy opravdu půjdeme sami a
nezbavíme se jich až k začátku poště. Natahujeme
návleky a jdeme se bořit do písku. Duny působí
velmi harmonicky esteticky, teplota se šplhá ke třicítce.
Rozbíjíme tábor a dobýjíme vrcholky
dun, písek převává jak sníh. Ráno se
vracíme do vesnice a taxíkem do Erfoudu.
Plánovaný autobus nejede, jezdí prý obden,
ale nikde to nebylo napsané, tak si krátíme
dlouhé čekání ochutnáváním
tajinů (vařené maso se zeleninou v kameninových
nádobách) a smlouváním o další
suvenýry. Odjížídme odpoledním autobusem do
Tinerhir a odtud opět taxíkem ke vstupu do soutěsky Todra.
Usmlouváváme příjemnou cenu hotelu a na terase pod
palmami slavíme Štědrý den
oříško-křížalovo-svařákovou párty (ale
připadáme si jako na prázdninách v červenci).
Ráno probíhá válečná porada, jestli
půjdeme přes hory (ve třech, slečna spolucestovatelka o pochod s
batohem a spaní venku nestojí) nebo na jednodenní
výšlap, ale obavy o vodu (ukazuje se, že sněhová
čára bude výš a jako zdroj vody sníh padá)
nás od toho odrazují. Ze soutěsky stoupáme na
pláně do cca 2000 m se skvělými výhledy a
berberskými osadami. Všude kolem vyprahlé rudé
hory a soutěsky. Dělíme se stejně, a tak brzy ráno
odjíždíme již jen ve třech zpět do Tinerhiru na autobus
do Boumalne du Dades a odtud opět taxíkem do soutěsky Dades.
Bohužel nevíme, kde přesně vystoupit do "sloních skal", a
tak jsme se nechali odvézt moc daleko. Stoupáme ještě po
silnici nesprávným směrem a když už se mi směr moc
nezdá, znovu několikrát pročteme Rough Guides a
vydáme se pěšky zpět. Po poctivých 2 h pochodu stopujeme
ochotné Španěly a plníme auto podle marockých
zvyklostí, prošli bychom se ještě skoro 15 km ... V hotelu
odkládáme batohy a jdeme se projít do skal.
Líbí se nám tak, že ráno jdeme na těžko a
plánujeme dojít až do Boumalne du Dades, ale soutěska
nás zdržela tolik, že se raději vracíme, abychom nepřišli
o plánovaný den v horách. Opět úspěšně a
velmi rychle stopujeme (Maročanům se za stop platí zhruba jako
za bus). Stíháme odpolední bus do Quarzazatte,
dopravní křižovatky, odkud jezdí často
dálkové autobusy do Marrakéše. V temné
pozdní noci se takovým autobusem necháváme
vysadit v nejvyšším marockém silničním sedle
Tizi-n-Tichka, zřejmě ale ne v nejvyšším bodě silnice, protože
GPS ukazuje 2100 namísto 2260 m n m. Noc v pláni je
větrná a chladná, odhadujeme teploty kolem nuly.
Poslední den plánujeme strávit nějakým
výšlapem v okolí, jasná volba je lákavě
vypadající hora nad sedlem. Nedopatřením
nemáme mapu. Výšku odhadujeme kolem 3000 (z GE pak
odhadnuto cca 3600). Batohy odkládáme v
příjemném kultivovaném podniku u silnice a na
lehko se vydáváme vzhůru. Mamutek to asi po dvou
hodinách vzdává kvůli kašli, pokračujeme ve dvou.
Už odspodu jsme viděli cosi jako silničku, ale dostáváme
se na další a zjišťujeme, že zde je čilý ruch. Nikoho
nepotkáváme, ale silniček je víc, z dálky
vidíme také několikera vrata do skály, trubku
podobnou jako u přečerpávacích elektráren,
opuštěný bagr ... Dobýt vrchol nemáme šanci,
končíme pod 2800 m a od vrcholu nás oddělují
strmé skalní stěny, možná dokonce maličký
kus ledovce a údolí. Sestup je pomalý a
napínavý kvůli havarijnímu stavu Alešova kolene.
Vyzvedáváme Mamutka v restauraci a snažíme se
znovu zatábořit. Máme dost problémy i v
závětří salaše (a museli jsme si ustlat v kozích
bobcích) a noc je tak větrná, že se téměř
nevyspíme. Vstáváme časně a
odjíždíme do Marrakéše. Autobus skončil 4 km od
centra, tak opět nezbylo než taxi, extra oprsklý řidič, extra
drahé. Zjišťujeme autobus na letiště, odkládáme
batohy a vyrážíme do mediny. Dusíme se smogem,
připadá nám to tu hrozně komerční a
turistické, všude jezdí motorky, ceny jsou vyšší
než kdekoli jinde, Marrakéš nás spíš zklamal.
Hlavní náměstí je plné kejklířů a
všemožných atrakcí (krotitelů hadů, opic,
kartářek, artistů a podvodníků). Nakupujeme koření
a čaje. Po setmění se vracíme pro batohy a
odjíždíme na letiště (sice městským autobusem, ale
jiné kvality i ceny), kde se najednou ocitáme v
jiném světě, jaký většina Maročanů nikdy neviděla.
Plánovali jsme strávit noc v hale, ale v jednu se
zavírá. Řešíme, kde přečkáme noc. Nalezen
luxusní anglický trávníček pod palmami asi
minutu od haly, kde je nakonec mnohem lépe, než uvnitř. Na
check-inu jsem dotazována, jestli nepotřebujeme vízum do
Německa. Asi jsem se na pána podívala tak pohoršeně, že
mi vyměnil boarding pass za okýnko a dal nám sedadla u
emergency exit se spoustou místa, která si velmi
pochvaluje Alešovo koleno. V Mnichově šlape všechno jak na
drátkách, nemusíme ani do centra, ale busem rovnou
do Freisingu a vlakem do Prahy.
Dohra výletu je mámení peněz ze spolucestovatelky
zvláštních mravů (vystudované psycholožky ...).
Náklady: necelých 5000 letenky (během podzimu není
až takový problém za tuto cenu najít, na
Vánoce to bylo velké štěstí), 5000 všechno
ostatní (útrata v dirhamech včetně suvenýrů,
autobus letiště Malpenza - Miláno a zpět, vlak z Mnichova -
BayernTicket).
Subjektivní celkové
dojmy ze země:
kladné:
- liberální arabská země, Evropanky si můžou
dělat, co chtějí včetně stylu oblékání, je
s nimi jednáno jako s rovnými, nesmí se do mešit
- kapesní kriminalita není asi zdaleka tak hrozná,
jak jsme byli varováni, obrat se vás snaží jinak
..., výběr z karty bez problémů, před placením
kartou jsme byli varováni
- kvalitní vlaky, jasný jízdní řád
(dražší než bus, řídká síť)
- balená pitná voda dostupná všude,
žádné žažívací problémy nikdo neměl
(byli jsme očkovaní proti hepatititě a tyfu a používali
hyg. gel na ruce)
- o Vánocích velmi příjemné teploty kolem
18 st., sněhová čára v cca 3000 m
- všude skvělé mandarinky, cena mezi 4 a 6 DH/kg (1 DH = 2,32 Kč)
negativní:
- špína (nejhorší veřejné záchodky),
chudoba - slumy, prašno (všichni jsme z toho kašlali)
- dotěrní dohazovači, úplně všude, turista je velmi
nápadný - jakmile vystoupí z autobusu, okamžitě je
kolem houf co něco nabízí a chce zprostředkovat
ubytování a dopravu, velmi špatně se jich zbavuje, berou
si provize
- nespoleh na jízdní řády autobusů, zjistit lze až
na místě, neznají nic jako "poznámka",
lokální autobusy velmi špinavé, hodně trpí
batohy v zavazadlovém prostoru, někdy dávají i na
střechu
- praktiky v silniční dopravě (k čemu jsou bezpečnostní
pásy domácí snad ani nevědí, osobní
auto je pro cca 7 osob nebo kolik se vejde, rychlost
překračována běžně o 100 % - i autobusy v horách na
exponovaných silnicích, jezdí všechno co má
kola - zejména v Marrakéši šílený smog, ani
dvojtá plná čára není zeď - pokud ovšem
neřídí Evropan - pak může být i za
banální přestupek - třeba i omylem způsobený
pokuta v max. možné výši)
- komunikace bez francouzštiny je obtížná
- sprchy v hotelích levnější kategorie (do 100 DH) často
kombinované s tureckým záchodem (sprchujete se
tedy přímo v záchodě), je třeba sandály
- cenu čehokoli je nutné si vždy zasně říct předem a
potvrdit, jinak se může velmi rychle změnit, záminka se najde
snadno
Jeden
listopadový víkend
jsem strávila broušením staré skříňky, jen
vrchní deska už nešla zachránit a táta navrhoval
vyhození. Pak jsem byla u Kuby s Kuldou posbírat rady a
oni zmínili i prodej zkamenělin, a tak jsem si usmyslila, že
bych starožitnou skříňku ráda vyřešila kamennou deskou se
sněky z Maroka. Všichni mi říkali, že to nedovezu. Ale povedlo
se. V Erfoudu mi začali říkat strong woman, když se mi podařilo
usmlouvat 50 % bez
příhozu. Snad
poprvé se mi hodilo hrdě říct, že jsem ekonom a pak to
byli ochotni akceptovat. Uřízli jí ručně za 24 h, co jsme
byli v poušti. Pak jsem se snažila to poslat poštou, ale bez
povolení jakéhosi úředníka v Casablance na
kulturní dědictví to do ČR nešlo a na poštu v
Marrakéši nebylo jisté, že by došla do odletu
(vysvětlování na poště s francouzským
slovníkem v ruce byl taky dobrý zážitek), takže
zbytek výletu deska absolvovala v mém batohu, kde přežila
i let. Poslední překvapení přišlo doma: marocká
nepřesnost sedí na tu našich předků :-). Při
vracení map a průvodců Kuba poznamenal, že má pocit, že
někde četl, že těch sněků se smí vyvézt asi 5 ks
(nejvíce se prodávají přívěšky), tak jsem
asi porušila celní předpisy ... No a co všechny zajímalo
nejvíc: rozměry jsou 41 x 29 x 1,5 cm, hmotnost necelé 4
kg, usmlouvaná cena 200 DH, tj. 465 Kč. Už slouží a
vypadá báječně :-).
created with igal
